Bolestná ztráta
Ve čtvrtek 9.11.2023 ve 21,30 mě doma pípnul mobil. Někdo psal na vocap. Byl to Martin R. a já se těšil na nějakou perličku z tréninku, který právě áčko absolvovalo. Rozkliknu to a nevěřil jsem svým očím, které se vzápětí zalily slzami a já jen zvolal: „To snad néééé!“, žena se na mě podívala a já dodal: „Honza umřel!“ Vzalo to i jí, neboť ho znala osobně.
Ano ta zpráva byla hrozně smutná a zároveň šílená. Ještě ten večer se sociální sítě zahltily bolestnými výkřiky a dojemnými vzkazy. Byla to pro nás všechny velká rána. My, co jsme znali Honzův zdravotní stav, jsme se z toho měli obavy a nejspíš jsme i čekali, že se může stát to nejhorší. Zjistil jsem však, že na to prostě člověk nemůže být nikdy úplně připraven. Byl to skutečný úder, blesk z čistého nebe. Asi jsme všichni stále tajně doufali, že by se to mohlo nějak spravit. Život takový ale není, je přísně pragmatický.
Je smutné, že odchází lidé mladí, plní života, kteří si život uměli užívat. Navíc lidé s vysokými morálními kvalitami, lidé nekonfliktní, upřímní, féroví a kamarádští. Takový dle mého názoru Honza byl. A týká se to dalších podobných nám blízkých bytostí, kteří také nedávno odešli hrát pinec do jiné dimenze: Ríša Habrych a Pavol Krošlák!
Je ovšem také smutné, že se tady mezi námi stále pohybují lidé úplně opačných vlastností a zbavit se jich nelze!
Moje osobní vzpomínky
Co bych mohl napsat k osobě Honzy Adáška? Bylo by toho asi moc, tolik místa nemám. Znali jsme se hodně dlouho. My se samozřejmě občas potkali v dětském věku na nějakých turnajích, ale o tomto období se ještě nedá říct, že bychom se kamarádili. Zlom nastal, když Honza v roce 1981 přišel z Orbisu do Startu jako hráč pro tehdejší Národní ligu, kterou v té době Start hrál. To jsme se vídali skoro každý den. Jednoduchými počty se dá zjistit, že jsme se znali 42 let. V první polovině osmdesátých letech jsme spolu hráli tzv. Vysokoškolskou ligu. To byla dlouhodobá soutěž družstev, kterou pořádala Stavební fakulta, jmenovitě pánové Šrytr a Kaucký. Podmínkou bylo, že družstvo muselo být složené ze studentů pražských vysokých škol. Hrávali jsme jako družstvo ve složení Pepa Zábranský, Honza a já, někdy s k nám přidal Honza Kutil. Jeden z mnoha diplomů z VŠ ligy:
Po roce 1986 Honza přestal stolní tenis hrát, spíš chodil na tenis. Vídali jsme se dál. V srpnu 1989 mě přišla od Honzy pohlednice s oznámením, že se 21.8.1989 narodil syn Nikola. Dobré datum si vybrali! Slušně jsem mu pogratuloval a odpovědí byla znovu pohlednice s obrázkem Rotundy sv. Martina na Vyšehradě, kde se vyznal, jak je rád otcem (viz obrázek).
Za tři roky na to, se Honzovi narodil druhý syn, Dominik. Ten nás o nějakých 15 let později sblížil ještě v jiném sportu. Dominik hrál basketbal za Slavoj Vyšehrad a můj syn Martin zase za USK Praha. Vzpomínám si, jak jsme se nejednou potkali jako hrdí a fandící otcové na zápase mládežníků těchto klubů. Jako dnes vidím, jak sedíme na ochoze haly Vyšehradu a fandíme každý tomu svému. Rivalové, a přitom jsme bez problémů diskutovali o předváděné hře, o rozhodčích. Občas jsme se trochu pošpičkovali, ale pak jsme společně čekali na syny u limonády (pivo ne, oba jsme plnili funkci taxikářů svým ratolestem) v družné zábavě. Tak by to mělo mezi fanoušky být vždy a všude. Můj syn pak přestoupil do Sparty, Dominik zůstal na Slavoji, ale stále se zlepšoval a začal hostovat v ligovém Berouně. Jeho výkonnost šla proti mému Martinovi strmě vzhůru, a tak už se na palubovce nepotkali.
Když jsem v roce 1999 slavil čtyřicet, pozval jsem i Honzu. V té době se sice k pinku nesměle vrátil, hrál za Kyje, ale byl otrávený z prostředí a zase toho nechal. Na oslavě bylo samozřejmě 95% pinkálistů a všichni jsme se dobře bavili. Tehdejší přítelkyně, která s ním na oslavě byla, Honzovi řekla, že když ho vidí tak šťastného a rozesmátého v té společnosti, tak ať se s námi zase pinčesově spojí. A tak se Honza stal členem Startu, který však už v té době své zápasy hrál na Smíchově v areálu Factory Pro. Stolně-tenisové působení podrobně popisovat nebudu. Jen snad to, že když jsme byli tehdejší tajemnicí Startu „odejiti“, tak jsme všichni přestoupili do sportovního klubu Factory Pro. Když se to začalo kazit i tam, přešli jsme všichni i se soutěžemi do Olympu. Tam jsme celkem spokojeně hráli až do jara roku 2011. S Honzou jsme byli stále v jednom družstvu, takže jsme toho spolu nahráli nepočítaně. Malá poznámka. Olymp měl v té době hodně družstev a to, že jsme byli stále s Honzou v jednom znamená jedno jediné. Výkonnostně jsme na tom byli stejně. To bylo jediné období, kdy jsem se herně přiblížil „panu hráči“!
Když se to začalo kazit i na Olympu, řekl jsem si, že založím vlastní klub. To jsem také zrealizoval a od sezóny 2011-2012 se v soutěžích objevil klub SK Revatti Praha. Jméno bylo podle společnosti našeho sponzora, kdy jsme se stali sportovní divizí jeho akciovky. Honza byl první, který mi kývnul na můj nápad odejít z Olympu do nového klubu. Stáhnul jsem další dobré duše a v sezóně 2011-2012 jsme začali v 6. třídě. Prošli soutěží bez ztráty bodu a Honza s impozantním skóre 46:0. Každý rok se postupovalo a my založili ještě béčko. Své domácí zápasy jsme hráli na Střeleckém ostrově v areálu klubu našeho srdce, Startu Praha. V roce 2015 jsme se domluvili s vedením Startu a všichni jsme přešli do tohoto klubu. Kruh se uzavřel a já s Honzou, ale i dalšími, jsme se vrátili tam, kde jsme v 80. letech hrávali. Až do roku 2021 to byla jízda pražskými soutěžemi, úspěchy se střídaly s neúspěchy tak, jak to ve sportu bývá. Honza byl jednoznačně vůdčí osobností týmu. Jak po pinčesové stránce, tak po stránce lidské. Bylo až neuvěřitelné, že měl stále dobrou náladu, stále se usmíval a byl pozitivně naladěný. Vše přenášel na nás všechny. Za stolem to byl neuvěřitelný bojovník, žádný nepříznivý stav pro něj nebyl rozhodující, vždy dřel až do posledního míčku a vyplácelo se mu to. Nikdy soupeři naspílal, nezesměšňoval ho a na soupeřovi poznámky odpovídal vždy s úsměvem. Za celou tu dobu, co ho znám, se u stolu nerozzlobil. Jen jednou jedinkrát jsem ho viděl totálně vytočeného. Hráli jsme ve Slivenci a Honza už nemohl snášet neskutečné provokace soupeře a po dvou setech mu šel podat ruku s prohlášením, že to nemá za potřebí. Tehdejší reportáž je ZDE a doporučuji přečíst, protože je tam další charakteristika Honzy. A když budete v těch vzpomínkách, ta doporučuji přečíst reportáž z odvety (ZDE).
Honza měl také velký smysl pro spravedlnost, férové jednání a uměl všechna negativa vytknout i spoluhráčům. Nebyla to žádná smršť výtek, kdy by ztrácel kontrolu. Ne, ne, s dotyčným si v klidu sedl, třeba hned po zápase nebo pak u piva a s klidem Angličana si s provinilcem promluvil. Zažilo to víc lidí, například Radek, když v první sezoně v Revatti rozkopal vzteky ohrádku. Honza nedělal rozdíl, zažil jsem to i já.
Po dobu působení ve Startu Honza bydlel asi tři roky v bytě u mojí mamči, takže zažíval to, co Ríša, Pepa a já v mládí, kdy jsme chodili na zápasy a tréninky pěšky. Po zápase procházkou za 20 minut v posteli. Následně si pořídil byt pár metrů ode mě v Měcholupech, takže jsme spolu jezdili autem po každém zápase domů společně. Prokecali jsme celou cestu o nejrůznějších věcech. Jednou to byla politika, jednou výsledky zápasů, také o spoluhráčích, co by měli zlepšit a podobně. Nastalo období, kdy jsme se také začali bavit i o nejrůznějších zdravotních neduzích. Když jsem měl v roce 2019 nález a 3 měsíce chodil na ozařování, tak mi byl Honza velkou oporou. Neustále mě povzbuzoval a uklidňoval. Za to, že jsem v tuto chvíli nejspíš v pořádku, mohou samozřejmě lékaři, ale možná i Honza, který mě předával energii.
Jednou jsme před cca 2 lety jeli zase spolu domu. Honza poslouchal moje pindy a někde v místech, kde se sjíždí z Jižní spojky na Spořilov mě najednou řekl, že mi musí něco říct. Nebude nejspíš moct pokračovat v provozování toho našeho sportu. Pokračoval s tím, že mu doktoři našli dvě ložiska té sviňské nemoci, jejíž jméno se mi nechce ani napsat. Honza jí samozřejmě pojmenoval. Byl to pro mě šok, ale věřil jsem, že se to Honzovi podaří překonat jako mě. Snažil jsem se mu vracet podporu, kterou dával mě. Během těch asi dvou let byly chvíle, kdy mi říkal, že léčba jde dobře. Pak šel na operaci, vypadalo to chvíli lépe, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí.
Naposledy Honza hrál plnohodnotný zápas na El Niňu 11.11.2022. Odehrál famózně debl s Honzou P., kluci vyhráli 3:0. Pak hrál ještě dva singly, první vyhrál, druhý prohrál. Oba zápasy odehrál ve vysokém tempu tak, jak jsme na to u něj byli zvyklí. Nic neošidil, žádný míček pro něj nebyl ztracený. Ke třetímu singlu už nastoupit nemohl, byl moc unavený, takže jsem ho nahradil já. Nevím, proti komu v dávné minulosti nastoupil k prvnímu soutěžnímu zápasu své kariéry. Vím ale, že tím posledním soupeřem byl 18 ti-letý mladík Jakub Vrána!
Velkou galerii obrázků a fotek najdete v Galerii.
Občas jsme si zavolali a Honza měl velký zájem o dění ve Startu. I když byl čtenářem mých stránek, musel jsem mu vyprávět o dění v jednotlivých družstvech a o lidech ve Startu. Honza navíc stále pracoval ve firmě Martina Rybáře. Vždy, když, když jsem jel domu okolo domu kde Honza bydlel, jsem koukal, kde stojí firemní auto. Byl jsem moc spokojený, když každý den večer stálo na jiném místě než o den dříve. Věděl jsem tak, že Honza stále pracuje a považoval jsem to za dobrou věc i pro jeho psychiku. V polovině října však auto zmizelo a já začal být nervózní. Zavolal jsem Martinovi, jestli ví něco o Honzovi. Řekl mi, že je u syna doma, lékaři mu ukončili léčbu a jemu se velmi přitížilo. Martin se za ním rozjel na návštěvu. Byl prý velmi slabý, hubený, ale stále měl zájem o Start. Ve středu 8.11. jsem byl s Patrikem na zápase a domluvili jsme se, že oslovíme ještě další a zajedeme za ním na návštěvu. Už jsme to nestihli. 9.11.2023 v 21:30 však přišla ta neuvěřitelná šokující zpráva o tom, že Honza už není mezi námi! Doufám, že teď tam někde nahoře už pilně trénuje s Ríšou Habrychem a Pavolem Krošlákem!
Asi by se dalo vzpomínat dlouho. Vždycky, když jsem čekal před zápasem na Startu ve vestibulu a bylo šero, bezpečně jsem poznal, kdy přichází právě Honza. Jeho nohy do O a mírně kolébavá chůze mi bude chybět. Stejně tak mně budou, a myslím nejen mně, velmi chybět jeho příchody do tělocvičny na Střeláku. Otevřely se dveře tělocvičny a vešel jeden velký široký úsměv! A najednou jsme byli všichni pozitivně naladěni. Jsem moc smutný z toho, že už ten úsměv nikdy neuvidím!
Honzo budeš mně moc chybět!
Honzo budeš nám moc chybět!
RIP!
