Finále NBA 2009. Je brzká ranní hodina, sedím v potemnělém obýváku, přes pyžamo navlečený dres Lakers, kteří hrají doma první zápas proti Orlandu Magic. Třetí čtvrtina, Lakers postupně navyšují svůj náskok. Hráč s číslem 24 přebírá na trojce míč. Párkrát naznačí pohyb, pak vyrazí na střed hřiště. Rychlá změna směru. Během dvou driblinků se zády natlačí na jednoho z elitních obránců, kterého na něj Magic nasadili. Následuje rychlá obrátka zpátky ke středu a výskok do střely. Jenže obránce se nechce vzdát. Rukou sahá po balonu s úmyslem ho zblokovat. Čtyřiadvacítka si jen počká ve vzduchu, zatímco obránce mizí někde ve spodních patrech. Střela těsně před dopadem na zem. O desku. Koš. S faulem. Hala bouří, věrný fanda Jack Nicholson se v první řadě začíná klanět. Střelec koše je v euforii, zatne pěst a typicky vycení zuby. “Kobe face”. Ačkoliv celý panelák spí, vyskakuju z křesla, něco vítězoslavně zvolám a nepřestávám se usmívat. Čirá radost. Skok o rok později.
Ve finále NBA se právě hraje koncovka rozhodujícího sedmého zápasu Lakers proti odvěkým rivalům Boston Celtics. V urputné a fyzické bitvě obran vedou Lakers o čtyři body. Boston se snaží pár sekund před koncem snížit, ale marně. Odražený míč letí po přihrávce daleko za polovinu hřiště. 3…2…1….
Kobe za ním běží s úsměvem na tváři a rukama nad hlavou. Vítězství. Stojím před televizí a tlemím se také.
Rok 2013.
Lakers se po nevydařeném začátku sezony škrábou do play-off. V zápase s Golden State je tam silou vůle tlačí opět čtyřiadvacítka. Ale tělo po náročných sezonách už nevydrží. Při nájezdu ke koši si Kobe utrhne achilovku. S bolestivou grimasou se došourá na čáru trestného hodu, oběma proměněnými šestkami ještě srovná skóre a odkulhá do šatny. Obdiv, respekt, uznání.
S tímhle naprosto cizím člověkem mám spojených tolik emocí a zážitků, že se to teď nějak projevit musí.
Už když končil kariéru, bylo mi smutno. Teď, když přišel i se svou třináctiletou dcerou tragicky a nečekaně o život, si pouštím jeho highlighty a brečím. Basketbalem mě provázel od dětství.
Začínám konečně pořádně chápat, proč někdo vyrazí s květinou přes půlku republiky na pohřeb zpěváka a pláče před rakví. Díky tolika emocím, které s nimi máme spojené, nám ti lidé připadají jako staří známí. Kamarádi. Tu nedělní zprávu je těžké zpracovat. Zůstala po něm manželka a tři dcery. A miliony truchlících fanoušků.
Celá generace basketbalistů a fanoušků basketbalu viděla Kobeho jako idol, jako sportovce, který překračuje hranice jednoho sportu, jako nezničitelného robota, který je motivací pro každého, kdo chce něco dokázat. Generace před námi měly Jordana, Abdula-Jabbara, Russela. My měli Kobeho.
Be like Kobe…
Zkoušet před tréninkem typickou střelu z odskoku…
Při odhození zmuchlaného papíru do koše nechat viset ve vzduchu zápěstí a zahlásit: “Kobe”…
Snažit se pochopit jeho obrovský zápal pro hru a nadlidskou touhu být nejlepší….
Zkoumat na zpomalených záběrech jeho hru, která občas vypadala jako umění. Krása pohybu…
Mnoho sportovních hvězd po konci kariéry zmizí do ústraní, občas se ukáží na nějaké akci, občas vydají kolekci oblečení nebo rozjedou nějaký byznys. V horším případě skončí na mizině.
Kobe měl po své extrémně úspěšné sportovní kariéře našlápnuto na minimálně stejně tak úspěšnou kariéru druhou. Vydával knihy pro děti, za svůj animovaný film, kde se vyznává z lásky k basketbalu, získal Oscara, trénoval vycházející hvězdy NBA, které chtěly být jako on… A svůj život po basketbalu si neuvěřitelně užíval.
Listopad 2015.
Odcházíme z Madison Square Garden v New Yorku. Lakers sice prohráli s Knicks, ale my jsme dostali, pro co jsme si přišli. Vidět hrát Kobeho Bryanta. Ten večer dal osmnáct bodů a já každý z nich hltal plnými doušky. Je po zápase a u postranního vchodu se kolem plotu mačká hlouček basketbalových fanoušků. Chvilku čekáme, co se bude dít, když vidíme, že do přistaveného autobusu postupně přichází hráči Lakers. Někteří zamávají, jiní se sluchátky na uších lezou do autobusu s tmavými okny.
Poslední přichází za skandování fanoušků Kobe. Zastaví se před schůdky do autobusu, zamává, usměje se a zmizí.
Zase je tu ta nevysvětlitelná radost z jednoho úplně cizího člověka. A tu si budu pamatovat napořád.
Díky, Kobe.
Mamba forever
(Martin Bajtler, ml.)
